Únor 2009

o koale

28. února 2009 v 18:39 Koala
Koala medvídkovitý
známý také jako medvídek koala, je jedno z nejznámějších australských zvířat. Přestože vzhledem skutečně připomíná medvěda, je to ve skutečnosti vačnatec, podobně jako třeba klokan.
Vědecké pojmenování koaly, Phascolarctos cinereus, doslova znamená šedý vačnatý medvěd, slovo koala je domorodého původu a znamená "nepije".

Popis
Hmotnost: 4-12 kg
Délka těla: 70-90 cm
Délka ocasu: 6 cm
Koalové jsou zavalitá zvířata, mají delší uši a končetiny. Koalové dokážou postavit první dva prsty naproti ostatním, to jim společně s dlouhými ostrými drápy umožňuje dobře šplhat po stromech.
Srst koalů je hustá a měkká, jednotvárně šedá. Břicho a dlouhé chlupy vyrůstající na ušních boltcích jsou bílé.

Rozšíření
Koalové se vyskytují prakticky po celém východním pobřeží Austrálie.

Biologie
Samec si střeží harém 5-6 samic.
Koalové jsou potravní specialisté - živí se listím a kůrou blahovičníků. Blahovičníkové listy obsahují velké množství vlákniny a terpeny, které způsobují, že eukalypty jsou pro většinu zvířat jedovaté. Naopak je v nich jen malé množství bílkovin a jejich energetická hodnota je nízká.
Koalové proto musí šetřit energií. Mají velmi pomalý metabolismus, extrémně malý mozek a spí až 20 hodin denně.
Krmí se většinou v noci. Průměrný koala denně zkonzumuje 500 g listí. Koalí játra jsou schopná odbourat škodlivé látky obsažené v potravě a díky velmi dobře vyvinutému slepému střevu a symbiotickým bakteriím může koala zužitkovat i to málo živin, které listy obsahují. Koala skutečně nepije tekutiny, veškerou vodu přijímá v rostlinné potravě.
Způsobem života se nejvíce podobají jihoamerickým lenochodům. Málokdy opouští svůj strom, obvykle se pohybuje velmi pomalu. Dokáže ale skákat ze stromu na strom a dobře plave.
Koalové jsou samotáři, s ostatními koaly se dorozumívá hlasitým voláním, které může být slyšet až kilometr daleko.
Páří se od prosince do března, tedy v létě. Březost trvá 35 dnů, pak se narodí zpravidla jen jedno mládě. Novorozený koala váží méně než 1 gram. Vyškrábe se do vaku a tam zůstává asi půl roku. Jakmile vyroste tak, že už se do vaku nevejde, matka ho nosí na zádech.
Mládě je kojeno, ale také pojídá matčiny výkaly, které obsahují symbiotické bakterie, které bude mládě potřebovat k trávení blahovičníkového listí.
Mladý koala se osamostatní ve věku kolem jednoho roku, samec pohlavně dospěje ve třech až čtyřech letech, samice o rok dříve. Může se dožít až 17 let.

Ochrana koalů
Koalové byli téměř vyhubeni člověkem, který je lovil hlavně kvůli kožešině. V současnosti jsou chráněni australskou vládou a největším rizikem pro koaly je úbytek vhodných blahovičníkových lesů a rozbití jejich teritorií výstavbou silnic. Také toulaví psi zabijí mnoho koalů.
Koalové jsou velmi vnímaví k infekcím.

Zajímavosti
Koala medvídkovitý je jediný zástupce čeledi koalovitých. Jejich výskyt je kolem 500 tisíc. Protože se vak koalů, stejně jako vak vombatů, otevírá dozadu, s největší pravděpodobností budou vombati nejbližší příbuzní koalů.



Koala

28. února 2009 v 18:33 Koala



Soutěž 8

28. února 2009 v 18:01 Soutěže
1)co to je
2)přezdívku/jmeno
3)diplomek společný;-)

Diplom for Terízek za poznávačku 7

28. února 2009 v 17:44 Diplomy pro vás
Promin za spoždění..dříve sem neměla čas obrazek si dej na blog a když ho budeš chtít videt celej tak dej praví tlačítko myši a otevřit obrázek

o vlaštovce obecé

26. února 2009 v 16:29 Vlaštovka obecná
Popis
Vlaštovka obecná má dlouhý vidličnatý ocas a dlouhá špičatá křídla. Čelo, brada a hrdlo je rezavě hnědé, svrchní strana těla jednolitě modročerně lesklá, spodní (hruď, břicho a spodní krovky ocasní bílé. Ocasní pera mají zespodu řadu bílých skvrn před koncem ocasu. Samec se od samice liší delšími ocasními pery. Mláďata mají matově zbarvené hrdlo i svrchní stranu těla a méně vykrojený ocas.
Délka těla: 19 cm, váha: 20 g.
Zpěv je hlasité typické štěbetání v různých tóninách přerušované cvrlikáním. Vábení je "vittvitt".

Rozšíření a hnízdění
Rozšířena je v Evropě, velká části Asie, Severní Americe a severní Africe.
Běžně hnízdí v obydlených kulturních krajinách, zvláště v objektech s chovy hospodářských zvířat, v koloniích i jednotlivě. Vzhledem k tomu, že těchto objektů ubývá, stavy vlaštovek se v poslední době snižují. Hnízdí v květnu až srpnu 2-3 krát ročně. Hnízdo je miskovité z hliněných, slinami slepených hrudek, nahoře otevřené, vystlané stébly a peřím. Zimuje v Africe, kam odlétá na přelomu září a října, zpátky se vrací v dubnu.

Potrava a rozmnožování
Samice snáší 4-5 bílých, červenohnědě skvrnitých vajec, na kterých sedí samice po dobu 14-17 dní, mláďata krmí oba rodiče po dobu 20-22 dnů.
Živí se létajícím hmyzem, který chytá v letu nebo sbírá i s vodní hladiny; odtud za letu dokonce i pije.

Ochrana fasád a stěn před vlaštovkami
Ochrany pomocí visících třpytivých "draků" rozhodně vlaštovky neodradí. Nevadí jim ani siluety dravců. Jako účinná ochrana se osvědčuje kluzký igelit navěšený na stěnách, případně sítě proti hmyzu.


o syslovi

26. února 2009 v 16:18 Sysel
Popis
...Sysel dorůstá délky okolo 20 centimetrů a dosahuje váhy 200-400 gramů.
...Má hustý, hnědavý, přiléhavý kožich.
...Sysel má velké oči, malé ušní boltce a krátký ocas.
...Čtyřprsté přední končetiny jsou o hodně kratší, než zadní.

Způsob života
Je to denní zvíře. Žije v koloniích, vyhrabává si podzemní nory (nory na zimní spánek jsou mnohem hlubší než nory sloužící pouze za úkryt). V koloniích si jeden ze syslů vždy vezme hlídku a upozorňuje na nebezpečí pískavými zvuky. Všichni sysli velmi rychle zmizí v norách, takže je velmi těžké je pozorovat.
Není to výhradně býložravec, ale převážnou část jeho stravy tvoří potrava rostlinná. Živí se semeny, zelenými částmi rostlin a kořínky. Výjimečně může konzumovat i malé bezobratlé živočichy. Přes zimu sysel hibernuje (délka zimního spánku závisí na vnější teplotě, stáří i pohlaví jedince). Sysel si na zimu udělá zásoby tuku, nikoliv obilí.
Je to původně stepní živočich. Můžeme ho spatřit v polích, nebo na travnatých plochách. Syslové dávají přednost lokalitám s nízkou trávou, kde mají dobrý výhled do okolí (z toho vyplývá jejich častý výskyt na golfových hřištích, nebo letištích).
Rodí 5-8 mláďat na začátku léta (červen). Mláďata jsou zprvu holá a slepá. Již po měsíci opouštějí noru a po dvou až třech měsících jsou plně samostatná. Do zimního spánku upadají o několik týdnů později než dospělí jedinci z důvodu doplnění tukových vrstev před zimou.

Rozšíření
Žije především v jihovýchodní Evropě a Malé Asii, ale místa jeho výskytu zasahují až do Polska a České republiky, kam se rozšířil s nástupem zemědělství. Dříve to byl hojný škůdce, dnes se ale v české přírodě stává vzácností. Existují dvě teorie, proč se tak děje. První hovoří o úbytku přirozených ploch pro jeho výskyt, druhá teorie zastává myšlenku, že hranice výskytu druhů se přirozeně mění a proto není nezvyklé, že zvířata dočasně nebo trvale zmizí.

Ochrana
Sysel je kvalifikován jako kriticky ohrožený druh (C1) a podléhá ochraně z celoevropského hlediska (dle zákona 114/1992 a vyhlášky 395/1992).



Sysel

26. února 2009 v 16:16 Sysel

o vlcích

26. února 2009 v 16:09 Vlci
Vlk obecný (Canis lupus)
je psovitá šelma. Postupná domestikace tohoto druhu vedla k vydělení poddruhu Canis lupus familiaris - psa domácího. Původně byl rozšířen po celé severní polokouli, nyní je jeho výskyt značně omezen - jeho stavy radikálně poklesly a na mnoha místech byl vyhuben. V Česku, se vyskytují poměrně v malé míře, pravidelně pouze při hranicích se Slovenskem

Vzhled
Hmotnost: 30-80 kg
Délka těla: 180-270 cm
Výška v kohoutku: 80-115cm
Vlk obecný je největší psovitá šelma. Samice bývají menší než samci, velikost vlka záleží také na poddruhu. Vlci žijící na severu jsou obecně větší než poddruhy z jižní části areálu.
Vlk se na první pohled podobá německému ovčáckému psu, liší se však od něj v několika drobnostech. Má širší a zašpičatělejší hlavu, šikměji postavené oči a kratší, výrazně trojúhelníkovité uši.
Vlci mají 42 zubů. Vlčí špičák může být dlouhý až 6,5 cm, silné trháky a mohutné žvýkací svaly umožňují vlkovi chytit a zabít kořist.

Vlčí srst

Vlčí srst se skládá ze dvou vrstev: vrchní vrstva je tvořena hustými chlupy, které odpuzují vlhkost, podsada je měkká a slouží jako tepelná izolace. Izolační schopnost vlčí srsti je tak dobrá, že na vlkovi netaje sníh. Vlci mají huňatý ocas, který v zimě používají jako přikrývku. Severní poddruhy mají srst také podstatně delší a hustší než jižní.
Vlci jsou po lidech nejrozmanitějším druhem na světě - jejich srst může být čistě bílá, úplně černá, vybarvená ve všech odstínech šedé, skořicová, krémová, hnědá, stříbrná i zlatá. Možné jsou samozřejmě všechny přechody.
Zbarvení také závisí na sezóně. Zimní srst bývá světlejší a hustší.
Většina vlků má tmavší hřbet a světlejší břicho, často mívají tmavší masku okolo očí.
U vlka eurasijského, poddruhu vlka obecného, převládá podle sezóny rezavohnědý až šedočerný odstín, pouze spodní část těla a vnitřní strany končetin jsou nažloutlé až bělavé a vnější okraje ušních boltců černé. Pruh tmavší srsti se někdy táhne i středem hřbetu.
Vlci obývající tundru a polární oblasti bývají i celoročně úplně bílí.

Změna barvy

Byly popsány případy, kdy vlk během několika let úplně změnil barvu. Štěňata polárních vlků mají krémovou barvu, až postupem času vyblednou. I úplně černí vlci mohou postupem let získávat stále světlejší barvu, někdy se z černého vlka stane i bílý vlk.

Vlci

26. února 2009 v 16:06 Vlci


t

O koních

26. února 2009 v 15:51 Koně
Kůň (latinsky: Equus caballus)
je domestikované zvíře, patřící mezi lichokopytníky. Vývoj koně je velmi složitý. Dříve se koně používali především pro přepravu, dnes už se na nich jezdí hlavně rekreačně. Slovo kůň můžeme použít jak pro samce tak i samice koně. Samička koně do čtyř let se nazývá klisnička, starší samice je klisna. Sameček koně mladší čtyř let je hřebeček, starší je hřebec nebo valach (vykastrovaný hřebec). Mládě koně se nazývá hříbě.
Věda zabývající se koňmi je hipologie.

Věděli jste, že...
...že nejmenším koňem světa je poník který měří jen pár centimetrů?
...že se v některých zemích hraje hra ve které se hází speciálními podkovami?
...že první pár koňe Przewalského v ČR žil v uhřiněveské čtvrti Netluky?

Podkova
je obvykle kovová ochrana koňského kopyta před přílišným opotřebováním. Ke kopytu se připevňuje zvláštními hřebíky - podkováky, některé druhy podkov se ke kopytu lepí. Úpravu kopyt a připevnění podkovy provádí podkovář.

koně

26. února 2009 v 15:45 Koně

o tygrech

26. února 2009 v 14:21 Tygři
Tygr je největší kočkovitá šelma.

Zástupci
1. Tygr bengálský
2. Tygr džunglový
3. Tygr ussurijský
4. Tygr sumaterský
5. Šavlozubý tygr

Termín může označovat také
1.Tygr (zvěrokruh) - jedno ze zvířat Čínského zvěrokruhu
2.Ekonomický tygr - ekonomický pojem
3.Tamilský tygr - ozbrojené hnutí na ostrově Šrí Lanka
4.Tygr I a Tygr II - německý tank používané ve druhé světové válce
5.Tracyho tygr - novela
6.Asijský tygr - ekonomický pojem


O zmiji obecné

26. února 2009 v 14:16 Zmije obecná
Zmije obecná

(Vipera berus) je had z čeledi zmijovitých. Je nejrozšířenějším hadem na světě, nejseverněji žijícím hadem vyznačujícím se extrémní odolností vůči chladnému počasí a jediným jedovatým hadem České republiky a řady dalších států v severní části severní polokoule.

Její jed je vysoce účinný, ovšem má ho jen velmi malé množství, takže za normálních okolností její uštknutí život člověka neohrozí - vážné riziko představuje pouze pro alergické jedince, malé děti a staré a nemocné lidi. Nebezpečnější je poddruh zmije obecná bosenská, který žije na Balkáně a má atypické složení jedu.

Zástupci druhu, který se dle různých pojetí člení na 2-3 poddruhy, mohou nabývat celé řady barevných forem, z nichž některé (např. černá) mohou dokonce postrádat jinak charakteristickou klikatou tmavou čáru na hřbetě, která inspirovala řadu národních pojmenování zmije obecné či celého jejího rodu (např. ve slovenštině je to vretenica obyčajná).

Rozšíření a stanoviště

Je nejrozšířenějším hadem světa, její areál sahá od Anglie až po Sachalin, od Středomoří až za severní polární kruh. Je nejjedovatějším hadem přirozeně se vyskytujícím na území České republiky. V mnoha zemích, včetně ČR, je přísně chráněna.

Oblíbeným stanovištěm jsou lesostepní oblasti - nepříliš hustý smíšený les nebo prosluněné stráně. Obvykle jde o nočního tvora, který je přes den ukryt nebo se vyhřívá na sluníčku a potravu loví v noci, výjimkou jsou jeho horské populace, které loví i nebo převážně za dne, neboť v noci zde na ně bývá příliš zima. V České republice je výskyt zmije v nížinách ojedinělý, typickým areálem rozšíření jsou naopak výše položené oblasti s nadmořskou výškou nad 600 metrů včetně nejvyšších horských poloh.

Vzhled

Zmije je relativně malý had, dospělé samice dorůstají délky až 70 cm, samci jsou maximálně 60 cm. Dožít se mohou tak 20-25 let. Nejobvyklejší zbarvení je šedé až modrošedé s výraznou tmavou klikatou čárou na hřbetě, ovšem existuje celá řada víceméně vzácných barevných variant, z nichž některé vůbec žádnou čáru nemají. Na území ČR se můžeme setkat s černou (morpha prester) a červenou formou (morpha chersea). Spolehlivý znak, kterým se zmije obecná odlišuje od ostatních českých hadů, je štěrbinovitá zornička (všechny naše užovky mají zorničky kulaté).

Potrava

Jejich potravou jsou zejména drobní hlodavci (nejčastěji myši a hraboši), obojživelníci, ještěrky, případně mladí ptáci a ptačí vejce.
Etologie

Zmije je plachý had, který před člověkem prchá. Zaskočena se stáčí do spirály, esovitě stahuje přední část těla a hrozí útočníkovi, popřípadě proti němu provádí výpady hlavou (obvykle se zavřenou tlamou a bez skutečného úmyslu uštknout). Uštkne však, pokud na ni šlápneme, leckdy též v případě, když se ji pokoušíme vzít do ruky. Zmijí jed je složením i účinností podobný chřestýšímu (zmijovití a chřestýšovití jsou blízce příbuzné čeledi), ovšem v případě zmije obecné se netřeba nijak zvlášť obávat - má ho totiž tak málo, že zdravého člověka zabít nemůže. Pozor je však třeba dávat u starých nemocných lidí, malých dětí a zejména na možnou alergickou reakci.

Zimní období tráví zmije ve stavu hibernace 30 cm až 2 m pod zemí, v případě skalních puklin může být ukryta ještě hlouběji. Na jaře vylézají (v našich podmínkách to je obvykle v dubnu) a krátce poté dochází k páření, při němž může docházet k řadě soubojů mezi samci (tzv. "hadí tance"). Ty spočívají v různém strkání a přetlačování se, bez použití jedových zubů.
Rozmnožování

Zmije bývá často uváděna jako typický vejcoživorodý živočich, ve skutečnosti ale v jejím případě jde o přechodný stav mezi vejcoživorodostí a živorodostí, neboť vejce jsou u ní během pobytu v těle vyživovány primitivní placentou typu chorio-allantois. Právě tato adaptace hraje nesmírně důležitou úlohu v mimořádné odolnosti tohoto druhu vůči chladnému klimatu. Jedna samice porodí obvykle 5-20 mláďat, resp. snese odpovídající počet vajec, z nichž se mláďata hned klubou (v našich podmínkách se tak děje na přelomu srpna a září. Mláďata jsou 9-20 cm dlouhá. Nástup na zimní hibernaci nastává v našich podmínkách v říjnu.


o praseti divokém

26. února 2009 v 13:27 prase divoké
Lebka

Lebku prasete divokého kromě trojúhelníkového tvaru poznáme podle úplného chrupu s velkým zubním vzorcem. Lebka je dlouhá 25,5 až 38,5 cm a na konci je protáhlá kost, která je dlouhá asi 6 cm.

Smysly


Černá zvěř musí bránit svůj život proti všem možným predátorům od nejútlejšího mládí. K boji je vybavena úctyhodnou fyzickou sílou a mimořádně bystrými smysly, z nichž vyniká hlavně čich.

Černá zvěř má velmi jemný a současně i velkokapacitní čich. Umožňuje jí zjistit nepřítele na velkou vzdálenost. Při "špatném" větru je nemožné se k tlupě přiblížit na dohled. Čich černé zvěře je rovněž podivuhodně účinný nástroj pro rozeznání potravy, i když je skryta hluboko v půdě. Vzájemná komunikace černé zvěře spočívá v rozboru různých signálů čichem. Každý jedinec zanechává vlastní pachovou stopu, kterou lze svým způsobem přirovnat k otisku prstů u lidí. Mimořádně citlivý čich umožňuje černé zvěři identifikovat každého jedince tlupy, aniž by byl viděn.

Zrak prasat sice není výborný (jsou krátkozraká), ale mají místo toho vynikající sluch, který perfektně doplňuje jejich obranný systém. Bachyně velice citlivě reaguje na zvuky, na každé nejslabší podezřelé zapraskání. Pokud jde o smysly, je třeba též poznamenat, že ryj a horní pysk prasete jsou dobře vyvinuté hmatové orgány.
Chrup


Chrup 6měsíčního selete obsahuje 36 zubů, asi 12měsíčního selete 40 zubů. Chrup prasete je plně vybaven zuby teprve ve stáří 3 let. V tomto věku však prase ještě není plně dospělé. Zvláštností chrupu jsou všechny 4 špičáky, neboť nemají ukončený růst. Špičáky jsou prodloužené, především u samců, horní i dolní směřují vzhůru a v myslivecké mluvě se označují jako klektáky a páráky. Špičáky o sebe navzájem třou, čím se ostří. Stoličky mají nízké korunky a výrazné hrboly typické pro všežravce. Špičáky samice se nazývají "háky".

Chrup slouží zvěři jako pracovní nástroj i jako zbraň. Zvěř může drtit nejtvrdší potravu, zuby jí slouží k přesekávání, roztrhávání a zvedání velké váhy.
Popis

Samec prasete je velice dominantní, takže splést si ho z jiným druhem prasete je skoro nemožné. Divočáci se od domácích prasat poznají podle štíhlejšího těla, více dozadu posazených očí (při rytí v zemi je nepotřebují, poněvadž se orientují čichem a hmatem), snižování hřbetu od hlavy k ocasu a podle osrstění. Srst je v zimě tmavá až černá a tvořená hustou podsadou a tuhými štětinami, v létě hnědá až rezavá a tvořená převážně jen štětinami. Prase divoké má tmavě černý čumák, někdy i šedohnědý. Uši má také tmavé a u samce dlouhé asi 10,1 až 15 cm dlouhé. Tělo je dlouhé 120 - 200 cm, ocas 20 - 40 cm, zadní noha 23 - 27 cm, ocas je dlouhý 9 - 11 cm a výška kance je 85 - 115 cm.

Váha

Váha samce a samice se liší. Samec může vážit 100 - 300 kg, ale našly se případy, kdy váha přesáhla 370 kg. Váha samice je podstatně nižší: 50 - 150 kg, ale v březosti může přesáhnout 200 kg.


o veverce obecné

25. února 2009 v 19:01 Veverka obecná
Popis


Veverka obecná obvykle dorůstá 19 až 23 cm a dosahuje hmotnosti mezi 250 až 340 g. Huňatý ocas, který napomáhá udržovat rovnováhu při lezení a skocích na stromech a který veverka využívá jako "pokrývku" těla při spánku, je 15 až 20 cm dlouhý.

Charakteristickým znakem pro veverku obecnou jsou střapce chlupů na ušních boltcích směřující do špičky a viditelné především v zimním období. Stejně jako většina stromových veverek má i naše veverka ostré a zakřivené drápy, které jí pomáhají při lezení po větvích stromů. Ve světě bývá často zaměňována s blízce podobným čikarím červeným (Tamiasciurus hudsonicus), obývajícím Severní Ameriku a veverkou popelavou (Sciurus carolinensis), která obývá zvláště Severní Ameriku a západní Evropu. Zbarvení srsti veverky obecné se liší podle lokality rozšíření a období, ale vždy je srst na břiše a hrdle zbarvená krémově až bíle. U pohlaví není vyvinut sexuální dimorfismus. V Česku se nejčastěji objevuje červená a černá forma, ve světě není výjimkou ani šedá nebo čistě bílá forma. Veverce obecné se mění srst dvakrát ročně, a to z letní na zimní a ze zimní znovu na letní. Zimní srst je hustější a o něco tmavší než letní a veverkám narůstá v rozmezí mezi srpnem a listopadem.


Chování

Veverka obecná žije až na období rozmnožování samotářským způsobem života a jiným veverkám se většinou vyhýbá. V dutinách stromů, někdy i na tlustších větvích, obývá v průměru 25-30 cm velké hnízdo tvořené mechem, listy, trávou a kůrou. Není teritoriální a domácí území jednotlivých jedinců se značně překrývají.

Veverka je aktivní přes den, ale ve vrcholné části dne je většinou ukryta ve svém hnízdě, přičemž se vyhýbá teplu a větší viditelnosti vůči predátorům, mezi které patří především kuna lesní, kočka divoká, liška obecná, lasice kolčava, která loví především mláďata, ale také větší dravci, např. káňata lesní nebo sovy. V zimě nehibernuje, ale tráví ve svém hnízdě větší dobu než v létě.


Potrava


60 až 80 % dne tráví hledáním potravy,[1] kterou tvoří především semena šišek, houby, které si suší ve svých hnízdech, ptačí vejce, různé plody, např. oříšky, ale občas si pochutná i na čerstvé míze. Část nalezené potravy si uschovává do svých "spižíren" v dutinách stromů, které ji poskytují výbornou zásobárnu potravy v nejtěžších obdobích. Při konzumaci potravy přitom sedí jako většina veverkovců "na bobku", přičemž si potravu drží v předních končetinách.

Rozmnožování

U některých jedinců probíhá páření již na konci zimy, tedy během února a března, většinou je však obvyklejší doba páření v letním období, během června a července. Samec svou partnerku nachází díky pronikavému pachu, který samice vypuzuje. Po setkání dvou partnerů začne samec svou partnerku honit po stromech a tak činí až do hodiny před spářením. Před rozmnožováním se také samice vykrmují s cílem přibrat na váze, jelikož obecně platí, že samice s vyšší hmotností rodí více mláďat než samice s hmotností nižší.


Samice může mít i dva vrhy za rok, přičemž jeden vrh obsahuje obvykle 3 až 4 mláďata, která se rodí po 38 až 39 denní březosti. Mláďata se rodí slepá a téměř holá a po narození váží 10 až 15 g. Plně osrstěna jsou po 21 dnech života, oči se jim otevřou po čtyřech týdnech a chrup se jim plně vyvíjí až po 42 dnech, kdy začínají požírat pevnou potravu. Samice je však kojí až do jejich odstavení, tedy do 8 až 10 týdnů po narození.

Nejvíce, 75 - 85 % mláďat přitom umírá během svého prvního zimního období.[2] Samice dosahuje pohlavní dospělosti zhruba v druhém roce života, samci o něco později. Veverka obecná se v přírodě dožívá průměrně 3 let, v zajetí se může tato hranice vyšplhat až na 10 let.

o ledním medvědovi

25. února 2009 v 18:58 Lední medvědi
Medvěd lední

Medvěd lední Ursus maritimus (označovaný též jako polární medvěd) je největší druh medvěda. V kohoutku měří 1,5 m, délka těla činí 2,5 m a výška vzpřímeného těla se pohybuje okolo 2,4-3,3 m. Samci váží 400-700 kg, samice 300-400 kg.

Tento druh medvěda je typický pro severní polární oblasti. Vyskytuje se v Grónsku, na severním pobřeží Severní Ameriky a Asie. Na všech těchto územích je chráněn a jeho lov se kontroluje. V současnosti se odhaduje, že žije asi 40 000 těchto medvědů.

Lední medvědi žijí většinou samotářsky. Po většinu dne hledají potravu, za kterou jsou schopni putovat i několik desítek kilometrů denně. Jsou velmi obratní, silní a mrštní. Dokážou vyšplhat na téměř kolmé kry a dovedou přeskočit až čtyřmetrové díry v ledu. Jsou to také velmi zdatní plavci, nejlepší ze všech medvědů. Plavou rychlostí okolo 10 km/h. Umí se také potápět, pod vodou vydrží až dvě minuty.

Živí se převážně lovem a jejich nejčastější kořistí bývají tuleni. Pro ledního medvěda je snadné vypátrat doupata tuleňů, protože mají velmi dobře vyvinutý čich. Jsou schopni ucítit pach mrtvé velryby i na vzdálenost několika kilometrů a doupata tuleňů najdou, i když jsou více než jeden metr pod sněhem. Své tulení oběti zabíjí jediným mohutným úderem do hlavy. Ze své kořisti zkonzumuje kůži, tuk a vnitřnosti. Během letních měsíců žere dokonce i různé bobule a někdy uloví i nějaké suchozemské savce.

Jako jedna z největších šelem nemá lední medvěd na souši svého přirozeného nepřítele. Avšak ve vodě pro něj velké nebezpečí představují mroži, kteří na něj útočí zespodu a kly mu rozpářou břicho.[zdroj?] Ještě větší nebezpečí pro něj však představuje kosatka dravá.

Lední medvědi začínají s námluvami v době od konce března až začátku června, kdy samci začínají hledat samice, které se už nestarají o mláďata z minulých let. V listopadu a prosinci, když si lední medvědi vyhrabávají ve sněhu doupě na zimu, samice rodí, obvykle 2 mláďata v jednom vrhu. Stěny v brlohu pak zledovatí díky teplému medvědímu dechu, takže vevnitř se udržuje teplota vhodná pro mláďata (cca 18°C). Medvědice si je navíc přidržuje tlapami ve svém kožichu, neboť se medvíďata rodí holá, slepá a hluchá. Mláďata jsou navíc poměrně malá, neboť se svými 450 až 900 gramy jsou velké jako krysy. Medvědice se o mláďata stará zhruba 3 roky. Pak je odvrhne a v dalším roce se opět páří se samcem, který si ji najde. Lední medvědi pohlavně dospějí ve třetím až pátém roce.


Zajímavosti

Játra ledního medvěda jsou jedovatá. Obsahují totiž příliš velké množství vitamínu A.
Černý čenich medvěda ledního je za jasného dne viditelný dalekohledem až na vzdálenost několika kilometrů. Pokud se medvěd lední plíží za kořistí, zakrývá si čenich tlapami, aby nebyl brzy odhalen.
Když je medvěd lední okolnostmi donucen, dokáže vyvinout rychlost až 40 km/hod, ale rychle ho taková zátěž unaví. Normálně se pohybuje rychlostí jen 3 až 6,5 km/h.
Medvěd lední má oranžovou kůži, aby lépe vstřebával teplo.
Jeho kožešina je výborným izolačním materiálem, ledního medvěda nelze zachytit termovizí (reaguje na teplo).
První úspěšný odchov mláděte v zajetí se podařil v roce 1942 v Zoo Praha[1].